Alyscamps v Arles
Alyscampy: Cesta časem v Arles Ancient Necropolis :
Alyscamps leží těsně za starobylými hradbami Arles : rozlehlá a hluboce historická římská nekropole. Více než jen sbírka hrobek Alyscamps nabízí dojemnou cestu přes téměř 1500 let pohřebních praktik, náboženské oddanosti, a uměleckou inspiraci, získalo své místo na seznamu světového dědictví UNESCO.
Od římské cesty k Elysejským polím :
Samotný název Alyscamps naznačuje jeho mystický význam odvozený z latiny Elisii Campi, což znamená Elysian Fields nebo Champs-Élysées. V římských dobách bylo zvykem pohřbívat mrtvé mimo hranice města. Následně poslední úsek Aureliánské cesty vedoucí do Arles’ městské brány byly lemovány rozsáhlou řadou hrobek a mauzoleí. Po staletí tato slavnostní třída sloužila jako hlavní pohřebiště pro bohaté a vlivné občany Arles. : jejich památníky od jednoduchých sarkofágů až po propracované pomníky.
Kolébka raného křesťanství :
S christianizací Arles ve 4. století Alyscamps prošel hlubokou proměnou, která se vyvinula z pohanského pohřebiště na proslulou křesťanskou nekropoli.. Pohřeb Svatý Genesius, římský státní úředník umučený v roce 303 za svou křesťanskou víru, a brzy poté Svatý Trofimus považován za prvního biskupa z Arles, zvýšil duchovní význam místa. Legenda dokonce tvrdí, že sám Kristus navštěvoval svatého Trofima’ pohřeb zanechal otisk kolena na víku sarkofágu. Tato posvátná asociace učinila z Alyscamps neuvěřitelně žádoucí místo posledního odpočinku s těly převáženými z celé Evropy a lodníky z Rhôny profitujícími z obchodu s rakvemi určenými pro její posvátnou půdu.. Ve 4. století zaplnily nekropoli tisíce hrobek.
Úpadek a umělecké vzkříšení :
Prestiž Alyscamps začala slábnout v roce 1152, kdy Saint Trophimus’ relikvie byly přesunuty do katedrály v Arles. V průběhu staletí, která následovala, nekropole trpěla systematickým drancováním. Městští radní slavně obdarovali sarkofágy váženým návštěvníkům a místní obyvatelé přeměnili staré kameny na stavební materiály. Další zásahy při výstavbě železniční tratě a kanálu v 19. století výrazně změnily jeho krajinu a zkrátily kdysi rozlehlou nekropoli na přesněji definovanou třídu, kterou vidíme dnes..
Nicméně i ve svém zmenšeném stavu si Alyscamps zachoval mocnou přitažlivost, která uchvátila fantazii spisovatelů a umělců. Dante Alighieri zvěčnil to ve svém Peklo, a především, v říjnu 1888, Vincent van Gogh a Paul Gauguin slavně malované vedle sebe uprostřed svých starověkých hrobek a podzimního listí. Jejich díla, jako je Van Gogh “Padající podzimní listí (Alyscamps)” a Gauguina “Alyscampy,” zachytil melancholickou krásu a sugestivní atmosféru místa zajišťující jeho umělecký odkaz.
Návštěva Alyscamps dnes :
Dnes Alyscamps stojí jako klidné muzeum pod širým nebem, což je dojemným svědectvím Arles’ vrstvená historie. Návštěvníci se mohou procházet po stezce lemované stromy a obdivovat zbývající zvětralé sarkofágy a vážnou krásu krajiny. Zatímco mnoho z nejsložitěji vyřezávaných sarkofágů je nyní zachováno v antickém Musée départemental Arles, samotné místo stále nabízí silný pocit spojení s minulostí..
Na východním konci třídy stojí pozoruhodně atmosférické 12. století Kostel Saint-Honorat. Tento kostel má zvláštní význam, protože označuje výchozí bod jedné z hlavních francouzských cest do Santiaga de Compostela, což podtrhuje Alyscamps’ trvalou duchovní roli jako poutní místo.
Návštěva Alyscamps je víc než jen procházka po hřbitově; je to pohlcující zážitek, který zve k zamyšlení nad životem, smrt, a plynutí času. Je to místo s římskou tradicí, raně křesťanské nadšení, a ozvěny uměleckého génia se sbíhají, což z něj činí zásadní a jedinečně dojemnou zastávku pro každého, kdo zkoumá bohaté dědictví Arles.
Informace pro návštěvníky :
Alyscamps je otevřen celoročně s různou otevírací dobou v závislosti na ročním období. Obvykle je účtován malý vstupní poplatek. Nejaktuálnější informace o otevírací době a cenách vstupenek je vhodné zkontrolovat zasláním e-mailu. Nachází se kousek od centra města, je snadno dostupný a nabízí klidný odpočinek od rušných římských arén a divadel v Arles..
